Bitva v ardenách

neboli bitva o výběžek je souhrnný název, který se používá pro označení německé protiofenzívy a její následné eliminace v prosinci 1944 až lednu 1945 na západní frontě. Jednalo se o poslední pokus nacistického Německa zvrátit průběh války. Plán protiofenzívy dostal označení "Wacht am Rhein" (Stráž na Rýně)

Podle plánu měla německá armáda prorazit americké obrané pozice. Hitler předpokládal, že za příznivého počasí, kdy nebudou moci spojenecká letadla vzlétnout, dosáhnou jeho tanky břehů řeky Mázy za dva dny. Po překonání řeky měla armáda postupovat na Antverpy. Hitlerův plán předpokládal vysazení řady diverzantů oblečených do spojeneckých uniforem a hovořícími perfektně anglicky za frontovou linii. Diverzanti měli vnášet zmatky do spojeneckých přesunů, vyřazovat spojení atd.

129 kilometrů dlouhý úsek v Ardenách bránily jen čtyři divize amerického VIII. sboru generálmajora Troye Middletona. Vlivem špatné práce spojenecké výzvědné služby nebyl tento sektor považován za důležitý. V sektoru se tedy nacházely pouze 28. a 4. divize, které zde byly na zotavení po těžkých bojích, a 106. pěší a 9. obrněná divize, které se ještě nezapojily do žádných bojů. I přes následné množení se informací o kumulaci německých vojsk na belgicko-lucemburské hranici nebyla do oblasti přesměrována žádná další pomoc. Eisenhowerův zpravodajský štáb špatně odhadl německé záměry, když se domníval, že se bude jednat o nevýznamný protiútok v oblasti obsazených Cách. Nutno ovšem dodat, že postoj Spojenců byl pochopitelný. Německo nemělo dost sil k provedení nebezpečné ofenzivy v jakémkoliv sektoru, mohlo dosáhnout pouze dočasné převahy. Hitlerův plán velkého útoku tedy dosáhl momentu překvapení zejména proto, že byl naprosto iracionální, nesmyslný a neuskutečnitelný. Stejný názor zastávali koneckonců nejen Američané a Britové, ale i Němci.

Útok začal 16. prosince 1944 v 5:35 hodin ráno, kdy oblohu rozzářila mohutná dělostřelecká palba, která měla za úkol vytvořit palebnou přehradu pro postupující německé jednotky. Američané byli absolutně zaskočeni počátkem a místem útoku. Velkou výhodou Němců se v prvních dnech stalo počasí, které znemožnilo Spojencům nasadit proti německým kolonám letectvo a nemohlo ani pořídit strategické informace o velikosti útoku. Ovšem v okamžiku, kdy se počasí zlepšilo, bylo rozhodnuto. Spojenecké letectvo německé jednotky rychle rozdrtilo. Během prvního dne se německým jednotkám podařilo místy prorazit spojenecký odpor a postoupit, během rychlého postupu Němců byla vytvořena obklíčená oblast Spojenců v oblasti strategické křižovatky cest v prostoru městečka Bastogne. Oblast Bastogne statečně bránili příslušníci 101. vzdušné výsadkové divize pod vedením amerického generála Anthonyho McAuliffa, kteří ji dokázali v náporu německých útoků udržet. V odříznutém městě dokázali výsadkáři bez dodávek munice, zásob, materiálu a záloh odrážet německé útoky. Němci dokončili obklíčení Bastogne 20. prosince. Po obklíčení započala nemilosrdná palba německých děl a útoky zbytku Luftwaffe. Díky leteckému zásobování 101. divize při vhodném počasí se její příslušníci dokázali udržet až do doby vyproštění 4. obrněnou divizí generála Pattona. 21. prosince zaznamenala německá strana jeden z posledních úspěchů, když se po urputných bojích podařilo vypudit americkou 7. obrněnou divizi brigádního generála Roberta Hasbroucka z městečka St. Vith. Von Rundstedtovi bylo již tehdy jasné, že Němci nemají více síly na další postup, a proto druhého dne požádal Hitlera o stáhnutí jednotek. Hitler ale nesouhlasil a trval na nasazení strategických záloh. Jediným výsledkem ale bylo pouze několik dalších dní zbytečných bojů, množství zmařených životů a vyčerpání německých záloh. V následujících dnech se vyjasnila obloha, což Američanům a Britům umožnilo nasadit letectvo. Oslabená Luftwaffe nemohla zabránit Spojencům v napadání zásobovacích jednotek a postupujících kolon, což začalo působit Němcům značné ztráty. 24. prosince měli již Spojenci v sektoru 32 divizí, které začaly na německé pozice velmi tvrdě útočit a zatlačovat Němce zpět

Počátkem ledna 1945 se Spojencům podařilo vrátit hranice linií přibližně do oblasti, kde byly před zahájením ofenzivy. Marný německý pokus zvrátit výsledek na západní frontě stál německou stranu minimálně 67 461 mužů, Američané přišli o minimálně 80 987 mužů a Britové o 1408. Materiální ztráty byly na obou stranách obrovské, ale oproti Němcům mohli Američané ztráty rychle nahradit. Ofenziva na jedné straně na několik měsíců zpomalila spojenecký postup na západní frontě, na druhé straně ale vedla k naprostému vyčerpání Německa, které se již do konce války v květnu 1945 nepokusilo na západní frontě o žádnou významnou útočnou protiakci.

V boji byly nasazeny nové zázračné zbraně Německé říše, bohužel pro Němce přišlo jejich nasazení příliš pozdě a v malém měřítku, takže nemohly významně ovlivnit situaci na frontě. Spojenecká početní převaha tyto moderní zbraně převálcovala. V boji se například objevil první proudový stíhač s označením Messerschmitt Me 262, který létal rychlostí až 896 km/h, dále například nejtěžší tank své doby PzKpw VI Tiger II či nejtěžší sériově vyráběné obrněné vozidlo, stíhač tanků JgdPz VI Jagdtiger.